Moravská vlajka: Porovnání verzí

Oficiální podoba moravské vlajky, na rozdíl od moravského znaku, neexistuje, neboť vlajka Moravě nikdy udělena nebyla. Existuje však několik doložených variant moravské vlajky užívaných v historii. První dochovaná varianta pochází z poloviny 13. století.^[13]

Historicky existovalo několik verzí užívaných a doložených moravských vlajek, které byly především během 19. století používány paralelně v dvojí nebo trojí barevnosti, odvozené od tinktur zemského znaku.^[14] Podle některých autorů je tedy moravská vlajka bílo-červeno-modrá, v uvedeném pořadí vodorovně pruhovaná.^[15] Tato kombinace barev byla vlajkou moravských vlastenců už v 19. století.

Na Moravě byla až do roku 1848 v zemském znaku vedena červeně a stříbrně šachovaná orlice na modrém štítu. Lidé viděli červeně a stříbrně šachovanou orlici na veřejných zemských budovách, kde byla moravská orlice umístěna.^{[16][p 3]} Bílá, červená a modrá jsou uváděny jako barvy Moravy i v Novém prostonárodním popisu Čech, Moravy a Slezska z roku 1854 a v některých učebnicích z 19. století.^[17] Na stavovských vlajkách zdobících vstup do sněmovního sálu moravského zemského sněmu, pod nimiž táhla do pole za císaře a vlast stará moravská domobrana, byla ještě v roce 1897 červeně a stříbrně šachovaná orlice v modrém poli.^{[16][p 4]}

Podle názoru I. Štarhy byly heraldicky správné moravské barvy do roku 1915 bílá, červená a modrá a mezi roky 1915 a 1918 žlutá, červená a modrá.^[18] Československá republika se vrátila k bílé/stříbrné barvě na moravském znaku, ale barevnost a status zemských vlajek/praporů zákon č. 252/1920 nijak nedefinoval. Zemskou vlajku neznají ani pozdější právní úpravy (zákon č. 269/1936, zákon č. 222/1939, č. 163/1960 a dnes platný zákon č. 3/1993 Sb. a č. 352/2001 Sb.).^[19][20][21]

V současnosti bývá za moravskou vlajku někdy – zejména některými moravskými stranami, spolky a dalšími organizacemi – považována žluto-červená bikolóra.^[5] Používání žluto-červeného praporu je podle vícerých autorů (L. E. Havlík, M. Hlinomaz) doloženo až v 19. století.^[3][4] Jak uvádí M. Hlinomaz: "Zdá se, že žlutočervený prapor, logicky odvozený od sněmem v roce 1848 přijaté formy šachování moravské orlice, nesl oficiální posvěcení úřady a pro svou podobnost s říšskou vlajkou, i sympatie moravského obyvatelstva německé národnosti".^[4] Historik I. Štarha argumentuje, že prapor nebyl Moravě nikdy udělen.^[18] Na dnešní žluto-červenou bikolóru bývá někdy přidáván zemský znak. Obě tyto verze jsou ale kritizovány odborníky, kteří byli osloveni médii (konkrétně historik M. Řepa, vexilolog K. Müller, heraldik J. Louda).^[6][7][8][9]

Historie moravské vlajky

Nejstarší historie

Historie moravské vlajky, resp. praporu (na rozdíl od vlajky pevně spojen s žerdí) je velice pestrá a začíná ve 13. století na pozadí uspořádáním vztahů mezi Čechami a Moravou v rámci budování centralizované monarchie posledních Přemyslovců. Nejstarší zmínka o moravském praporu a barvách je z kroniky Ottokara Štýrského z přelomu 13. a 14. století. Jedná se o popis bitvy u Kressenbrunnu, která se odehrála 12. července 1260. Znaky Čech a Moravy v kronice Bélovi IV. barvitě popsal jeho pobočník Jindřich Preissler. V čele nastupujícího českého vojska jel Přemysl Otakar II., v jehož blízkosti vlál prapor s bílým lvem na červeném sametu a vedle něj prapor s červeno-bíle šachovanou moravskou orlicí.^{[p 5][24][25][26]} Později se barevnost praporu odvozovala od barevnosti heraldického znaku.^[13][27]

Od doby vlády Přemysla Otakara II. reprezentuje titul markraběte moravského znak stříbrno-červeně šachované orlice se zlatou korunou a pařáty, která hledí v pravo a je umístěna na modrém štítu.^[28][29] Nejstarší vyobrazení šachované orlice se nachází v Gozzoburgu, později se objevují na konci 13. a začátku 14. století.^[30][28] Šachovaná orlice byla za zemský znak Moravy považována nejpozději od lucemburské doby.^[31] Barevnost šachování orlice byla zřejmě odvozena od barevnosti českého lva (stříbrný lev na červeném štítě) a vyjadřovala spojitost Moravy s českým králem a českou monarchií, jak připomíná například historik V. Růžek.^[32]

Jedním z prvních doložených vyobrazení praporu s moravskou orlicí bylo zobrazení v Kodexu Gelnhausen, na kterém je postava moravského markraběte Jošta s modrým praporem, na němž je položena moravská bílo-červená orlice se žlutou korunkou a žlutou zbrojí bez štítu.^[13]

Privilegium císaře Friedricha III.

Římský císař Friedrich III. vydal jako výraz vděku za pomoc moravských stavů na žádost moravského zemského hejtmana a maršálka českého království Jindřicha z Lipé v prosinci roku 1462 privilegium, které měnilo barevnost orlice. Moravská orlice měla dostat zlaté a nikoliv už stříbrné šachování.^[33] Osud privilegia, respektive jeho právní platnost a konkrétní účinek na moravský znak a barvy jsou ale značně nejasné.

Privilegium bylo uděleno moravským stavům Friedrichem III. jako římským císařem, zatímco Morava byla součástí české koruny a podle zákonů vydaných císařem a králem Karlem IV. neměl římský panovník takovou pravomoc, protože Morava příslušela pod přímé panství českého krále.^[34] Skutečnost, že český král Jiří z Poděbrad privilegium nikdy neschválil (bylo schváleno v roce 1628 Ferdinandem II.) a Friedrich jeho udělením významně zasáhl do kompetencí českého krále uspořádání české monarchie znamenala podle Ivana Štarhy, že Friedrichovo privilegium bylo od počátku neplatné respektive nezískalo nikdy platnost.^[35] Stejného názoru byl také V. Vojtíšek.^[33] Jinak řečeno, privilegium bylo platné (mělo všechny právní náležitosti), ale nebylo účinné.^[36]

Nicméně v roce 1628 se privilegium objevilo v seznamu (výčtu) privilegii, které neměly být v rozporu s nově vydaným zemským zřízením a které císař Ferdinand II. Moravě potvrdil. Jak píše V. Vojtíšek, privilegium ale nemělo ani před tím ani po roce 1628 na moravský znak žádný účinek, což dokazují všechny vydané sněmovní artikuly do roku 1838 a nebo zemské řády z let 1545, 1562, 1604 a 1628.^[37] Obdobně se vyjadřuje například Pavel Sedláček, když tvrdí, že český král Friedrichovo privilegium nikdy nepotvrdil a v praxi se zlatá barva neprosadila.^[38]

Formálně potvrzují skutečnost, že stříbrnočerveně šachovaná orlice v modrém poli štítu je znakem Moravského markrabství, císařské dekrety. Nedílnou součástí dekretu o znaku habsburských dědičných zemí z 29. listopadu 1752 byla barevná příloha s kresbou znaku. 14. ledna 1766 byl vydán císařský dekret o znaku římského císaře, 5. listopadu 1804 byl vydán dekret o znaku rakouského císaře, 6. srpna 1806 byl stanoven znak Rakouského císařství, 22. srpna 1836 byl dekretem Ferdinanda V. definitivně upraven velký znak Rakouského císařství.^[39] František Pícha hodnotí význam těchto císařských dekretů ve vztahu k otázce, pro koho a za jakým účelem byla Fridrichova listina vydána: "pokud by změna barev moravské orlice listinou Fridricha III. byla od počátku chápána jako změna státního znaku, pak všechny tyto císařské dekrety by představovaly akty rušící ustanovení této erbovní listiny."^[36]

Habsburské období do roku 1800

Práce Jacoba Koebela z roku 1545, Wapen. Des heyligen Römischen Reichs Teutscher nation, vedle popisu moravského znaku poskytuje názornou ukázku, jak prapor držený praporečníkem vypadá. Autorem dřevořezu zachycujícího vlajku Moravy je švýcarský rytec Jacob Kallenberg tvořící v Bernu v letech asi 1535–1565. Je zde vidět prapor obdélníkového tvaru s moravskou orlicí, který byl určen k vybarvení podle klíče tvořícího součást práce. Dílo vyšlo tiskem u Cyriacuse Jacoba ve Frankfurtu nad Mohanem. Údaje k barevné skladbě znaku jsou uvedeny v rejstříku. Vybarvený Koebelův tisk se nachází v Bavorské státní knihovně.^[40]

Moravský prapor a barvy jsou zmiňovány ve zprávě o holdování králi Matyáši II. Habsburskému v roce 1611. Tehdy se jednalo o modré prapory s moravskou orlicí a modrobílé prapory obdélníkového tvaru. Způsob dělení listu praporu se neuvádí.^[4][41] Při příjezdu krále Matyáše do Prahy za ním nejprve jela moravská jízda se dvěma modrými kornetami, na nichž byl moravský znak, potom byl nesen obdélný modrý a bílý praporec, a za tímto praporcem jely pod dvěma modrými kornetami se zemským znakem dva prapory jízdy.^{[p 6][p 7][42][43]} Podle jiné zprávy jela při této slavnosti část moravské jízdy pod pěti modrobílými praporci.^{[p 8][p 9][44][45][46]} Před korunovací Matyáš přesídlil na Hradčany. Celý dvůr vyjel ze Starého Města za doprovodu pánů a rytířů českého království, předních úředníků Moravského markrabství a Uherského království, vojska a jeho velitelů, trubačů, bubeníků a panošů s modrým praporcem, na němž byl namalován znak Markrabství moravského.^{[p 10][47][48]}

Propagandistický leták vydaný v roce 1619 (před bitvou na Bílé hoře a porážkou povstání), na němž je mezi pěti vojenskými oddíly (společně s českým, slezským, lužickým a rakouským) zachyceno i moravské vojsko, vyjadřuje naději katolické strany v císařovo vítězství. Na praporu neseném praporečníkem je moravská orlice. Za povšimnutí stojí i další šachovaný prapor (nepochybně dle moravské orlice).^[49]

V květnu 1745 bylo u sv. Tomáše v Brně slavnostně požehnáno deset praporů zemských milic, na nichž se v modrém poli nacházela moravská orlice se svatotomášskou Madonou, ochránkyní celé země (Černá Madona, divotvůrkyně). Na praporu byl pak nápis „Sub tuum praesidium“ (pod tvou ochranou) a po straně obrazu, pod ním dole na orlici písmena M a T, což jsou iniciály Marie Terezie. Podle běžného uznávaného popisu orlice mohlo jít o orlici bíločerveně šachovanou.^[50] Prapor z modrého taftu mohl být v této době čtvercový.^[51]

• 
  Nevybarvený dřevořez Jacoba Kallenberga věnovaný Moravě.
• 
  Prapor legie arcivévody Karla z roku 1800 po provedeném pozlacení.

Na zástavě jednoho z moravských praporů Legie arcivévody Karla z roku 1800 se v dochované podobě nachází na bílém listu praporu červenožlutě šachovaná orlice s červenožlutě šachovanou zbrojí na modrém štítu. Na praporu je ještě koruna nad štítem, růžové stuhy a list praporu je při okrajích nahoře i dole sledován řadou červených trojúhelníků.^[52][53][54] Legie byla součástí moravské zemské domobrany, nikoliv ale rakouské císařské armády.^[55] František Pícha přináší informaci o tom, že původně bílá pole moravských šachovaných orlic byla na jaře 1848 před předáním třem brněnským batalionům národní gardy v dubnu 1848, a dále pak jihlavskému, olomouckému a hradišťskému batalionu národní gardy na šesti praporech nacházejících se v zasedací místnosti moravského zemského sněmu v Brně upravena. Úprava, kterou provedl malíř písma a znaků Josef Wattrich, spočívala v jejich pozlacení. Historické prapory byly ve sněmovním sále trvale vystaveny na základě rozhodnutí moravského sněmu v roce 1801. Historické prapory, mezi nimiž byly jistě i prapory moravských pěších batalionů Česko-moravsko-slezské legie zřízené v roce 1800 měly připomínat historii stavovských dobrovolnických sborů a jejich vlasteneckou příchylnost k Rakouskému domu.^[56][57]

Zemská vlajka Moravy v době nacionalismu

V 18. století a především po francouzské revoluci se významně změnil význam vlajek a praporů. Do této doby prapory nebo vlajky reprezentovaly především feudálního pána nebo panovníka popřípadě stát. V době revoluce se vlajky začaly používat v politickém smyslu jako výraz spojení s národem nebo lidem a postupně se jejich vzhled i užití podřizovalo striktnějším pravidlům.^[59]

Morava se během 19. století ocitla uprostřed dvou významných politických center a koncepcí. Na jedné straně tu byla národně česky zaměřená Praha s koncepcí jednotného českého národa (role a význam moravanství měla v tomto pojetí různé nuance) a státu. Na druhé straně potom stálo centralizační, a někdy také germanizační, úsilí Vídně. Situace byla o to složitější, že na Moravě žila velká skupina německy mluvícího obyvatelstva, které buď tíhlo k zemskému pojetí moravanství, nebo se hlásilo k centralizačním (a germanizačním) snahám Vídně.^[60] Politické a kulturní vztahy mezi Moravou a Vídní byly silnější než v Čechách a na rozdíl od Čech tu byl i silnější moravský zemský patriotismus.^[61] Vlajka se v této době na Moravě nutně stávala symbolickým vyjádřením různých a často i rozporuplných politických, zemských a národních identit a koncepcí.

Obecně je možné říci, že během 19. století se na Moravě plně projevuje existence dvou či tří souběžně existujících verzí moravské zemské vlajky a zemských barev.^[14] Jejich barevnost má přitom určitou vnitřní symboliku a vztah k výše zmíněnému privilegiu císaře Friedricha III. ale i k dobovému politickému kontextu.

V první polovině 19. století došlo k oživenému užívání zlaté (žluté) barvy namísto stříbrné (bílé), a to především z iniciativy moravských zemských (samosprávných) úřadů, ve kterých měly převahu německy mluvící elity.^[13] Žlutočervená verze měla mít oficiální posvěcení z Vídně a sympatie především německy mluvících obyvatel Moravy. Na druhou stranu bílo-červeno-modrá verze byla upřednostňována česky mluvícími obyvateli Moravy.^[4][13] Svoji roli hrála i skutečnost, že tyto barvy, odvozené od zemského znaku, byly zaměnitelné s tzv. všeslovanskými barvami, jejichž povědomí se mezi českým obyvatelstvem lavinově rozšířilo. Tyto barvy byly zvoleny na zasedání zástupců slovanských národů 23. března 1848 v Berlíně, které také stanovilo, že ve formě praporu budou uspořádány do svislých pruhů v pořadí modrá-červená-bílá, přičemž modrý pruh bude nejblíže žerdi.^[65][66] Stejný prapor (spolu s českým) pak byl nesen i na čele slavnostního průvodu při zahájení Všeslovanského sjezdu v Praze 2. června 1848.^{[p 15][67]} Moravané byli na sjezdu součástí česko-slovanského sboru, který byl jedním ze tří (ostatní dva byly polsko-rusínský a jihoslovanský).^[68]

Dopisem česko-rakouského kanceláře zemskému hejtmanovi z 31. července 1807, v němž byl avizován císařův úmysl a zemský hejtman byl žádán o návrh uniformy, bylo moravským stavům, nikoliv ale Moravě jako zemi, za jejich věrnost v době Napoleonova vpádu, povoleno nošení uniforem „podle zemských barev“, jež však nebyly v reskriptu definovány. Dvorní dekret rakouského císaře Františka I. z 23. prosince 1807, který popisuje výsledný vzhled uniformy, udává červený kabát, bílou vestu, modré výložky, zlaté vyšívání a zlaté nárameníky, na nichž je vyšita orlice v červeno-stříbrném šachování. Rovněž závěsník šavle, tradičně v heraldických barvách, je bílý a červený. Ve 30. letech 19. století ale moravské úřady vědomě změnily text i výklad tohoto dekretu tak, že orlice má být červeno-zlatě šachována a že takováto orlice by měla být i v zemském znaku.^{[69][p 16]} Na oficiálním znaku Rakouského císařství ale stále figurovala stříbrnočervená orlice.^[70] Po celé 19. století se moravské zemské orgány snažily na základě privilegia Friedricha III. prosadit žlutočervené šachování moravské orlice do oficiálního znaku rakousko-uherské monarchie. To ale neznamenalo, že by tato verze heraldických barev a z nich vycházející barevnost zemských vlajek a praporů byla na Moravě jediná.

Když byl 4. května 1848 v časopisu Týdenník uveřejněn příspěvek Politické zemské barvy Moravské Aloise Vojtěcha Šembery^[71], stalo se tak zřejmě v reakci na dopis Václava Kozánka, bratra Jana Kozánka, Janu Ohéralovi odpovědnému redaktoru Týdenníku z 27. dubna 1848 v záležitosti sporu o prapor národní gardy v Přerově, který tam probíhal na jaře roku 1848.^{[p 17]} Aloisi Vojtěchu Šemberovi, profesoru české řeči a literatury nejprve v Olomouci, později v Brně a ve Vídni, a spolupracovníku Týdenníku byl Kozánkův dopis zřejmě předán, čímž se vysvětluje jeho příspěvek, v jehož úvodu píše: "Došly nás dotazy, jaké jsou vlastně politické barvy Moravské, zdali bílá (stříbrná) a červená, neb žlutá (zlatá) a červená, jelikož mínění o tom jest rozdvojené a při nynějším zřizování obrany národní na tom záleží, by s jistotou se vědělo, jaká kokarda se při ní má zavésti.", a v němž po exkursu do historie dochází k závěru, že: "Jest tedy barva politická markrabství Moravského zlato-červeno-modrá, a tou se označiti přísluší obyvatelům země této, buďtež Slované anebo Němci.". O Šemberově příspěvku potom píše Vincenc Brandl ve svém článku otištěném v roce 1886 v časopisu Obzor pod názvem Zemský erb čili znak markrabství Moravského^[72], že šlo o: "...článek, v němž dokazovati se jal, že na základě privileje z roku 1462. pravý zemský erb markrabství moravského jest červenožlutá orlice. Poslancové tehdejší názor Šemberův si osvojili a usnesli se při rokování o nové ústavě zemské, která však nikdy v život nevešla, na článku 5. takto znějícím: "Země Moravská podrží dosavádní svůj erb zemský, totiž orlici v pravo hledící v poli modrém a červenozlatě kostkovanou. Zemské barvy jsou zlatá a červená."^{[p 18][73]}. Šemberův výklad přesvědčil umírněné členy přerovské národní gardy k tomu, aby si pořídili prapor a kokardy v jemu odpovídající zemské barevnosti. Proněmecká vrstva ve městě, kterou podporovali i úředníci Přerovského kraje v čele s hejtmanem, ale přerovské gardě v souvislosti s agitací při volební kampani do Frankfurtského parlamentu vnutila prapor a kokardy v barvách velkoněmeckých: černé, žluté a červené.^[74]

V revolučním roce 1848 se otázka zemských barev Moravy dostala na jednání tzv. „selského“ zemského sněmu (zasedal téměř 8 měsíců až do 24. ledna 1849). Tehdy bylo rozhodnuto o moravských barvách jako o červené a žluté.^{[79][p 20]} V přijatém návrhu moravského zemského zřízení z roku 1848, který ale nebyl realizován,^[80][81] se píše o moravských barvách, nikoliv ale konkrétně o vlajce nebo praporu (§ 6). Ze zápisu jednání sněmu v Moravském sněmovním listu vyplývá, že se nejednalo o podobu zemské vlajky, ale pouze o barvy moravské orlice na modrém štítu.

Na jaře začátkem května 1848,^{[p 21][82][83]} a potom na podzim na začátku listopadu informoval Karel Havlíček Borovský v Národních novinách o své návštěvě Moravy. Zmiňuje používání zemských barev v podobě bikolór, barev červená-bílá či žlutá-červená, a trikolór. Vedle německé trikolóry byly k vidění slovanské barvy červená-bílá-modrá (podle červeno-stříbrně šachované orlice v modrém poli). Nově je představena i kombinace žlutá-červená-modrá (podle stavů).^{[p 22][84][85][86][87][88][89]}

24. ledna 1849 na konci svého projevu dr. Jan Koppel oznámil přerušení zasedání sněmu na dobu neurčitou, dokud nebude jeho opětovné svolání dovoleno ministerstvem. Na toto jeho opětovné svolání nikdy nedošlo, čímž se stalo zasedání 24. ledna 1849 poslední schůzí prozatímního moravského zemského sněmu. Zemská ústava žádaná prozatímním zemským sněmem, jakož i s ní související usnesení o barvě zemského znaku, nikdy nebyly předloženy k nejvyššímu schválení, a z toho důvodu nedostaly žádnou zákonnou platnost.^{[90][p 23][91][92]}

Podle I. Štarhy, například Nový prostonárodní popis Čech, Moravy a Slezska podle posledního politického a soudního dělení s přídavkem o uherském Slovensku (Praha 1854, s. 193) uvádí, že „znakem je bíle a červeně kostkovaná vpravo hledící orlice v modrém poli, pročež zemské barvy jsou: modrá, bílá a červená“. Také při návštěvě císaře a krále Františka Josefa I. v Rajhradě a v Brně v roce 1862 vlály modro-bilé-červené vlajky, což bylo vnímáno s nelibostí jako všeslovanský symbol. ^[17] Poznámky pražského profesora heraldiky první poloviny 19. století Johanna Helblinga von Hirzenfelda upozorňovaly na to, že slovanské barvy - červenou, modrou a bílou - měly též Kraňsko a Morava.^[93]

V souvislosti se zmiňovanou návštěvou císaře Františka Josefa I. v roce 1862 vyvolal 6. listopadu přednosta smíšeného okresního úřadu v Kloboukách u Brna nové jednání o moravských zemských barvách. Popsal v Rajhradě vztyčený prapor s modro-bílo-červenou trikolórou, která byla pokládána za prapor slovanské svobody, a uvedl, že při příchodu Františka Josefa I. do Brna docházelo na jednotlivých místech k pokusům o vyvěšení takové vlajky. Pořadím barev udaným v popisu zdůraznil spojitost se slovanskou trikolórou. Poukázal přitom na popis moravského zemského znaku v Novém prostonárodním popisu Čech, Moravy a Slezska od Karla Vladislava Zapa. Pořadí barev v popisu vlajky vyvěšené v Rajhradě se nápadně shoduje se způsobem použitým v učebnici zeměpisu z roku 1854, kde je moravská orlice nejprve popsána jako stříbrnočerveně šachovaná v modrém poli, a následuje výčet zemských barev: modrá, bílá, červená. Rakouské úřady nepřesně považovaly prapory v barvách bílé, červené a modré za údajné barvy všeslovanské, ty se však lišily pořadím barev. Požadavek, aby se vlajky v této barevnosti, kterou kloboucký přednosta považoval za mylnou, nemohly na Moravě používat, ale zůstal bez odezvy.^[94]

Při slavnosti svěcení praporu brněnského Sokola 29. května 1871 v Brně na tehdejším Raduitově náměstí vlály prapory moravských barev a slovanské trikolory. Hlavní tribuna pro hosty a hodnostáře stála vedle Červeného kostela.^{[95][96][97][p 24][98][p 25]}

V srpnu 1885 došlo v Kroměříži k setkání císaře Františka Josefa I. a cara Alexandra III.^{[99] [100] [101]} Vedle moravských červenobílých bikolór^[102] (chápaných buď jako českonárodní nebo jako zemské moravské podle pořadí barev bílá a červená v zemském znaku^{[103][104][105][106]}) byly přítomny moravské červenobílomodré a také červenomodrobílé (bílomodročervené) trikolóry, označované jako slovanské. Ve městě byla výzdoba provedena také modrobílými bikolórami. Tyto barevné kombinace jsou popsány v dobovém tisku a také zachyceny na obraze Slavobrána k uvítání císařů kroměřížského malíře a sochaře Antonína Tomáše Becka (1835-1908). Bíločervená a bílomodrá bikolóra má však v případě použití na slavobráně, na níž vlály vedle rakouských (černá-žlutá) a ruských vlajek (černá-žlutá-bílá, což potvrzuje ruská verze hesla věnovaného historii ruské vlajky), význam barev dánských a bavorských (podle původu manželek obou panovníků). Modrobílá barevná kombinace je novináři považována buď za bavorskou nebo za moravskou. Červenomodrobílá trikolóra je jimi zase vedle moravské označována se stejným významem za slovanskou. Mohla být kvůli podobnosti dávána i do souvislosti s ruskou vlajkou.^[107]

Když v roce 1895 žádal výbor pražské národopisné výstavy prostřednictvím presidia českého místodržitelství presidium moravského místodržitelství, aby jako moravské zemské barvy mohl na výstavě použít prapory v modro-bílo-červené barvě, to odpovědělo 15. května, že otázka moravských barev není dosud vyřízena, zmínilo však souhlas ministerstva vnitra s užíváním zlaté a červené na zemském znaku. Ministerstvo vnitra však v mnohých případech nadále tolerovalo barvy bílou, červenou a modrou, stejně jako ministerstvo kultu a vyučování, odvolávající se na oficiální říšský znak.^[108][109]

Ve dnech 1. až 4. září 1897 proběhly v Bystřici pod Hostýnem manévry za účasti císaře Františka Josefa I. Zároveň se konala pouť na Svatý Hostýn, jíž se 1. září před zahájením vojenského cvičení zúčastnil.^{[110][p 27]} Ještě před císařovým příjezdem vzrušil 31. srpna přeplněné bystřické náměstí mladík, který s červenobílým praporem (české barvy) vyšplhal po hromosvodu až téměř ke špici kostelní věže, kde prapor upevnil. Uvítání Františka Josefa I. na Moravě se zúčastnili zástupci místodržitelství a zemského výboru. Na nádraží v Hulíně panovníka jako první přivítal moravský místodržitel baron Alois Spens z Boodenu. Na nádraží v Bystřici pod Hostýnem byl František Josef I. uvítán nejprve zemským hejtmanem hrabětem Felixem Vetterem z Lilie. Město bylo vyzdobeno mnoha červenobílými a červenožlutými prapory.^{[111][p 28]} Zpravodaje novin zaujalo, že: "Zvláštní jest při výzdobě města, že se tak příliš holduje zemským barvám stavovským červené a žluté.".^[112]

Na konci 19. století se na spolkových vlajkách s moravským zemským znakem v německých oblastech země uplatňovala v šachování orlice většinou zlatá barva a ve slovanských stříbrná. Převažující většina českého a německého obyvatelstva zůstávala věrná původním zemským barvám bílé, červené a modré.^{[90][p 29]}

Po dlouhých přípravách byla 28. června 1908 v Kroměříži ve Květné zahradě zahájena hospodářská, průmyslová, umělecká, školská a národopisná jubilejní výstava. Celé město bylo vyzdobeno prapory v národních barvách. Cesta od nádraží až k výstavišti byla lemována dvouřadím stožárů s prapory v barvách českých a slovanských. Protektorem výstavy se stal František Ferdinand d'Este. Při slavnostním zahájení výstavy jej zastupoval místodržitel Karl Heinold. Přítomen byl zemský hejtman Otto Serényi.^{[113][114][115][116][117]}

V dotazu poslance Jaroslava Budínského a soudruhů učiněného 6. října 1908 v zasedání zemského sněmu na zemského hejtmana v záležitosti zemského znaku a zemských barev jsou za zemské barvy pokládány barvy červená, modrá a bílá s poukázáním na červenostříbrně šachovanou orlici v modrém poli. Na budově zemského sněmu měla v té době být podle ve sněmovním protokolu otištěné verze dotazu vlajka červenomodrožlutá, což je však v rozporu se zněním dotazu napsaného 1. října 1908, kde se říká, že na sněmovní budově byla vlajka červenožlutá. Z popisu obou trikolór jako červenomodrožluté a červenomodrobílé není z obdobného seřazení barev ve vyjádření jasné, zda se v těchto případech má jednat o skutečnou vlajku s tímto pořadím barev. Červenomodrobílá slovanská trikolóra, jíž měli čeští poutníci do Králík okrášlit lokomotivu a vozy, byla ovšem již dříve namalována na obrazu Antonína Tomáše Becka.^{[p 30][118][119][120]} Vyjádření Viktora Woelhelma, kdy je vedle sebe dávána německá (černá-červená-žlutá) a slovanská trikolóra, je názornou ukázkou Budínským kritizovaného podsouvání cizorodosti moravských barev bílá, červená a modrá na Moravě.^{[121][p 31]} Na dochovaných fotografiích budovy zemského sněmu z 19. a začátku 20. století jsou ovšem často vidět jen prázdné stožáry.^[122][123]

• 
  Luhačovice (řeka Olšava), pohlednice prošlá poštou v roce 1906.
• 
  Raduitovo náměstí v Brně (dnešní Žerotínovo) v roce 1908.
• 
  Střed lázní Luhačovice na pohlednici dle obrazu Františka Skopalíka.
• 
  Kralice, pohlednice prošlá poštou v roce 1909.

Na začátku září 1909 se konaly v okolí Velkého Meziříčí vojenské manévry, jejichž vrchním velitelem byl František Ferdinand d'Este, za účasti Františka Josefa I. a Viléma II. Pruského. Poté co bylo 26. května 1909 oznámeno, že se 8. až 11. září budou ve Velkém Meziříčí konat manévry, se naplno začalo s přípravami. Vznikl spor mezi okresním hejtmanstvím a obcemi o podobu nápisů na obecních tabulích.^{[p 32] [124]} Spor vznikl po vydání vyhlášky okresního hejtmana z 24. června 1909 o místním značení odvolávající se na § 9 zákona č. 69 říšského zákoníku z 23. března 1869, v níž byl tento paragraf citován a dále bylo řečeno, že: "v každé obci a to při vjezdu a výjezdu má býti umístěna tabulka (...) ve stavu snadno čitelném. Má obsahovat jméno osady, obce a politického okresu, k němuž patří. Tabulky ty mají býti vyhotoveny v jazyku českém a německém. (...) Nápis je černý na bílém poli a sloupec má být natřen pruhovaně (...) barvou červenožlutou.". Tabule měly být zhotoveny do konce července.^{[125][126][127][p 33]} Příslušný výnos týkající se označení na místních tabulích, který byl několik let po vydání jmenovaného zákona vyžádán od místodržitelství, byl vydán 22. dubna 1876 a určen všem okresním hejtmanům. Tento výnos stanovil, že sloupek, na němž měla být upevněna tabule, měl být natřen (olejovými) zemskými barvami, za které byly úřady považovány červená a žlutá. V bílém poli tabule měl být umístěn černý nápis s textovými položkami, nejprve německy, potom česky.^[128] Některé obce tohoto nařízení nejprve neuposlechly a nápis nechaly udělat jen česky nebo cíleně provedly záměnu barevného zobrazení obecního značení, aby následně po důrazném připomenutí hejtmanovy vyhlášky pod dojmem postihu ustoupily. Například v Tasově byly obecní tabule nejprve napsány červeným písmem a jen v české řeči, a také sloupy, na nichž cedule byly upevněny, byly červeno-bílé. 30. srpna již byly dle předpisu: "totiž bylá půda černý nápis v české i německé řeči vyhotoveny, na slaupcích žluto červeně pruhovitých upevněny." Nejspíš jedinou obcí v tomto kraji, která vytrvala, byla Osová Bítýška, kde se ještě v polovině srpna zjistilo, že obecní tabule jsou: "jen česky červeně na bílém podkladě a nikoli na sloupech, ale na c. k. budovách". Na přípis okresního hejtmana představitelé obce odpověděli pro hejtmana možná nečekaným způsobem, když proti jeho citaci zákona postavili citaci přímo z říšského zákoníku.^{[p 34]} Ještě 31. srpna byly podle hlášení četníků české tabule stále na svém místě, okresní hejtmanství však už nereagovalo.

Sledování barevných odlišností v četnických hlášeních mělo důvod v tom, že na území českých zemí měla v té době symbolika národních barev významnou úlohu již po několik desetiletí, protože se v ní projevovalo osobní ztotožnění s tím nebo oním národem. Používané barvy a jejich kombinace byly jednou z prvních věcí, jíž si pozorovatel mohl při slavnostních příležitostech všimnout. Červená a bílá mohly být barvami Čechů z Moravy, kteří vědomě nebo nevědomě hájili původní zemské barvy proti novým barvám červené a žluté používaným a prosazovaným od 2. poloviny 19. století zemským úřady, zemským výborem a místodržitelstvím.^[90] Dále to mohly být barvy Čechů z Moravy, kteří používáním červené a bílé bikolóry usilovali o její sjednocení s českou bikolórou (böhmisch). A konečně se může jednat o barvy moravských Čechů používajících je v obecném smyslu "českých barev" (tschechische), kdy tímto způsobem uvažování již u nich byla popřena moravská odlišnost, či spíše podobnost.^[125]

V době příjezdu Františka Josefa I. byla nádraží ve Střelicích, Studenci a dalších a ve Velkém Meziříčí slavnostně vyzdobena prapory v zemských žlutočervených a císařských (rakouských, říšských) černožlutých barvách. Ve Velkém Meziříčí vlály dále české a slovanské prapory. O výzdobu města se postarala podél cesty od nádraží k zámku obec a před zámkem majitel panství. Na nádraží a před ním uspořádala výzdobu společnost státních drah. Ostatní dekorace jako výzdoba domů chvojím, prapory, emblémy atd. byla provedena jednotlivci.^[129] Červenobílé prapory vedle červenožlutých ve Velkém Meziříčí mohou být podle situace pokládány buď za městské^[129] nebo za české.^[130][125] Dopisovatel Národní politiky popsal svoji cestu do Velkého Meziříčí takto: "Vlaky míjí jednotlivé stanice, kde se již horlivě pracuje na výzdobě nádraží chvojí a prapory v českých a moravských barvách zemských - červené a žluté. Nezvyklé to barvy jsou zbytkem německé většiny na moravském sněmu, které byly ovšem trnem v očích barvy slovanské."^[131]

Moravská orlice ještě 27. června 1914 před zahájením sokolského sletu v Brně informuje o vítání účastníků sokolských slavností slovanskými a českými barvami praporů v brněnských ulicích.^[132] Červenobílé bikolóry měly vlát ještě na předčasně ukončené Hanácko-valašské výstavě v Holešově v létě 1914.^[133]

V následujících měsících se situace změnila natolik, že okresní školní rada v Hustopečích považovala 14. února 1915 za nutné položit zemskému výboru dotaz ve věci ozdobování budov obecných veřejných škol. Šlo jí o to zjistit, jaká barevná kombinace je v roce 1915 správná, zdali jsou zemské barvy na praporech seřazeny ve dvojici červená-bílá nebo červená-žlutá. Referent dr. Bartoloměj Baratta si od Bertolda Bretholze vyžádal odpověď, na jejímž základě pak 4. března navrhl, aby bylo školní radě sděleno, že za autentické moravské barvy platí červená a žlutá (zlatá). Tato odpověď byla po schválení ve schůzi zemského výboru začátkem března 1915 odeslána.^{[136][137][138]} Vývody Bertolda Bretholze z 1. března 1915 argumentačně stály na privilegiu z roku 1462. Navázal v nich na své zpracování tématu z listopadu roku 1908, kdy od zemského výboru rovněž dostal za úkol ve smyslu dotazu učiněného ve sněmovním sezení 1. října 1908 napsat dobrozdání o zemském znaku. Podrobné zprávy obsahují vývody o dějinách zemského znaku a zemských barev Markrabství moravského.^[139][140]

V roce 1915 se podařilo nakonec prosadit zlatočervené šachování moravské orlice do oficiálního říšského znaku Rakouska-Uherska, což podle I. Štarhy znamenalo, že moravské zemské barvy byly mezi lety 1915 až 1918 žlutá, červená a modrá. Oficiální prapor nebo vlajka ale Moravě udělena nebyla.^[18] Již předtím bylo v červnu 1915 v Moravské orlici a Brünner Zeitung otištěno úřední stanovisko k otázce vyvěšování praporů na úředních budovách a soukromými osobami. Za moravské zemské barvy byly místodržitelstvím pokládány žlutá a červená.^[141][142]

Moravská zemská školní rada požádala 7. října 1916 ministerstvo kultu a vyučování o změnu slov „Naše zemské barvy jsou bílá a červená“ v připravovaném slabikáři českého jazyka pro Moravu na znění „Naše zemské barvy jsou červená a zlatá“. Ministerstvo kultu a vyučování požádalo ministerstvo vnitra o stanovení správných zemských barev pro Moravu s ohledem na nový císařský výnos o státních znacích z 10. října 1915. Počátkem prosince 1916 se k záležitosti vyjádřil II. odbor ministerstva vnitra, který spravoval šlechtické záležitosti a také záležitosti erbů v Předlitavsku.^{[p 35][143][p 36]} Odborem bylo zvláště upozorněno na to, že v případě Moravy při určení pořadí červené a žluté (zvolených zemských barev) na případném praporu v zemských barvách heraldické zvyklosti nepomohou. O vyjádření byl ministerstvem vnitra požádán moravský místodržící Karel sv. p. Heinold von Udynski. Ten se 10. ledna 1917 obrátil na moravského zemského hejtmana Ottu hr. Serényiho a ten o stanovisko 16. ledna 1917 požádal ředitele Moravského zemského archivu dr. Bertolda Bretholze.

Bertold Bretholz argumentoval ve prospěch pořadí červená-žlutá, ale z jiných důvodů než Šlechtický odbor ministerstva vnitra. S jeho stanoviskem, že správné pořadí barev červená a žlutá, když obě tinktury jsou v šachování orlice z heraldického hlediska rovnocenné, nelze určit, nesouhlasil. Podle něj je v textu Friedrichovy listiny jasně vidět, že barvy země Moravy mají být do budoucnosti uváděny v pořadí červená a žlutá, čímž je také určeno, že červená barva má být na pruhované vlajce nad žlutou. Ve stanovisku moravského zemského výboru zaslaném moravskému místodržícímu 25. ledna je tak za správné pořadí zemských barev Moravy považována červená-žlutá.

Poté 29. ledna moravský místodržící ohlásil ministerstvu vnitra, že pořadí barev červená-žlutá (zlatá) bylo moravským zemským výborem označeno jako správné pořadí zemských barev, což také odpovídalo zavedeným zvyklostem při vyvěšování praporů v zemských barvách.

Ministerstvu zaslané vyjádření Bertolda Bretholze bylo následně úředníky ministerstva vnitra odsouzeno jako chybné. Pro ministerstvo byla důležitá ta skutečnost, že podle zprávy moravského místodržícího je pořadí barev červená-žlutá na praporech v souladu se zavedenými zvyklostmi, že se na praporech v tomto pořadí skutečně používá. Věc byla ministerstvem uzavřena v únoru 1917 s tím, že v učebnicích a jiných učebních podkladech má být uvedeno pořadí barev červená-žlutá.

Moravský zemský hejtman dostal v březnu 1917 od moravského místodržícího pokyn, aby se podle stanoviska ministerstva vnitra v učebnicích a jiných výukových pomůckách pro zemské barvy užívalo pořadí barev červená a žlutá (resp. zlatá), protože toto pořadí odpovídalo zavedeným zvyklostem a neodporovalo popisu moravského znaku z 10. října 1915.

Po celou dobu trvání Habsburské monarchie tak nebyla Markrabství moravskému ustavujícím způsobem zemská vlajka určena. Ze znakového privilegia císaře Fridricha III. z roku 1462 vůbec nelze odvodit, které ze tří barev v něm uvedeného zemského znaku se dají považovat za zemské barvy, a ani v jakém pořadí se mají uvádět. Ministerstvem vnitra bylo pouze nařízeno, aby byly moravské zemské barvy při ztvárnění vlajky nadále uváděny v pořadí červená a žlutá.^[144]

České červenobílé bikolóry respektive bíločervené prapory (národní barvy) a slovanské trikolóry (barvy červená, bílá a modrá) se pak znovu v Brně a jinde objevují při oslavách vzniku samostatného státu 28. října 1918 na přelomu října a listopadu, kdy se v případě bikolóry opět považuje více než jednou za nutné upozornit na správné pořadí českých barev (bílá a červená), které jsou v té době brány jako barvy státní.^{[p 37][145][146][147][148][149][150][151][152]} Nad zemským domem vlál 29. října prapor s moravskou orlicí a prapor červenobílý.^{[p 38][153]} Současně byl na začátku listopadu 1918 požadován návrat k zemským barvám červené a bílé.^{[p 39][154]}

V roce 1919 jsou domy v Brně při oslavě prvního výročí 28. října vyzdobeny prapory v národních a slovanských barvách. Na Německém domě vlál prapor červenožlutý.^[155]

Po roce 1918

Po vzniku Československa jako samostatného státu v roce 1918 vznikla nová státní vlajka a státní znak. Do oficiálního znaku se vrátilo v případě Moravy červenostříbrné šachování. Podle Z. Koudelky bylo důvodem k navrácení k této barevné variantě to, že odpovídala slovanským barvám.^[55] M. Hlinomaz je toho názoru, že po roce 1918 byl ve zlatočerveném šachování "spatřován německý fenomén", a to také proto, že v březnu 1919 se takto zabarvená moravská orlice objevila v návrhu znaku Deutschösterreich. Německou inklinaci také potvrdil návrh znaku Protektorátu Čechy a Morava z pera Úřadu říšského protektora, kde bylo šachování orlice žlutočervené.^[14]

Vlajka Moravy se nezměnila ani po vzniku Československa, kdy byly recipovány dosavadní právní předpisy a § 3 zákona č. 269/1936 Sb. následně umožňoval Ministerstvu vnitra měnit zemské symboly, pokud nebyly součástí státních symbolů. Tedy moravský znak nemohlo ministerstvo změnit, protože byl součástí středního a velkého státního znaku, moravskou vlajku však ano. Žádná taková změna však přijata nebyla.^[55] Zemskou vlajku jako právní pojem neznají ani další právní předpisy (zákon č. 269/1936, zákon č. 222/1939, č. 163/1960 a dnes platný zákon č. 3/1993 Sb. a č. 352/2001 Sb.).^[19][20][21]

Žluto-červená bikolóra

Podle Lubomíra E. Havlíka tvořily moravskou trikoloru barvy zlatá (žlutá), červená a modrá, na praporech se nicméně používaly jen první dvě barvy (žlutá s červenou).^[3] Podle historika Milana Hlinomaze z různých variant moravského praporu, které byly od 19. století užívané, to byla právě žluto-červená bikolóra, která byla posvěcena úřady^[4] a která byla podle jeho názoru nejužívanější barevnou kombinací na praporech.^[158] Na druhou stranu ale Hlinomaz připomíná, že na Moravě existoval v této věci po celé 19. století velký nelad a užívaly se "libovolně...prapory, vlajky a stužky v různých zemských barvách"^[14], a to včetně bílo-červeno-modré a zlato-červeno-modré trikolóry.^[159] Také I. Štarha informuje, že moravské zemské orgány v 19. století považovaly za barvy země žluto-červenou, a to včetně barevnosti praporů.^[160][160] Nicméně také připomíná, že prapor nebyl Moravě nikdy udělen.^[18] S ohledem na právní uznání barevnosti moravského znaku Štarha považuje za oficiální moravské barvy bílo-červeno-modrou pro dobu do roku 1915 a žluto-červeno-modrou pro roky 1915-1918.^[18] M. Hlinomaz potom připomíná, že žluto-červená bikolóra se těšila oblibě především mezi německy mluvícími Moravany.^[4] Žluto-červené bikolóry se nicméně v roce 1918 objevily také na některých soukromých českých domech v Brně vedle bílo-červených praporů národních.^[161] Historik V. Vojtíšek považoval potom příklon k červenožluté varientě moravské orlice (a zemských barev) za projev moravského separatismu podporovaného Vídní v rámci její centralizační politiky.^[162] O tom, že se význam žlutočervené bikolóry po roce 1918 různil, svědčí skutečnost, že němečtí obyvatelé Moravy vyvěšovali na československé svátky právě vlajku v této barevnosti (žlutočervenou) jako projev jejich loajality k zemi.^[55] Tato varianta je barvami i uspořádáním totožná s vlajkami některých měst, například pražskou,^[163] českobudějovickou,^[163] varšavskou^[164] či kladskou.^[165] Kvůli možné záměně používá v současnosti řada příslušníků moravského hnutí variantu vlajky se zlatočerveně šachovanou orlicí, moravským zemským znakem.

• 
  Žlutočervená bikolóra se zlato-červenou variantou zemského znaku.
• 
  Žlutočervená bikolóra se stříbrno-červenou variantou zemského znaku.

Vyvěšování na radnicích

Z iniciativy občanského sdružení Moravská národní obec začaly od roku 2010 některé radnice (např. Břeclav,^[166] Moravské Budějovice,^[167] Uničov^[168] a další) vyvěšovat moravskou vlajku ve žlutočervené varientě při slavnostních příležitostech, zejména v den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje (5. července). Prvního ročníku akce se podle informací Moravské národní obce zúčastnilo 74 radnic a krajský úřad Jihomoravského kraje.^[169] Vlajka zavlála také na budově Nového zemského domu, současném sídle krajského úřadu Jihomoravského kraje.^[170] Podporu akci veřejně vyjádřili mimo jiné politici Radek John a Michal Hašek.^[171][172]

Do druhého ročníku se podle Moravské národní obce zapojilo 224 radnic a krajský úřad Jihomoravského kraje.^[173] Vedle moravských obcí a měst se podle informací sdružení Moravská národní obec do akce zapojila také obec Jindřichovice pod Smrkem, nacházející se v okresu Liberec.^[173] Ve vyvěšování vlajky nadále pokračuje i krajský úřad Jihomoravského kraje.^[174]

O druhém ročníku iniciativy informovala řada domácích médií. Někteří novináři aktivity Moravské národní obce kritizovali^[175], další se zabývali pozadím MNO seriózněji.^[176] Ostatní média si však zachovávala celkově neutrální pohled.^[177][178] Ve třetím ročníku, tedy v roce 2012, se k této iniciativě dle Moravské národní obce připojilo už téměř 400 obcí, a to i českých a minimálně jedna slovenská.^[179]

Vyvěšování v roce 2013

V roce 2013 se dle údajů Moravské národní obce k vyvěšování připojila více než třetina z celkového počtu měst a obcí na historickém území Moravy. Proti předcházejícímu roku tak vzrostl počet radnic, kde byla vlajka vyvěšena, na dvojnásobek.^[180][181]

Vlajku vyvěsil například také starosta Kyjova na Hodonínsku a budoucí ministr regionálního rozvoje František Lukl.^[182] Poprvé byla vlajka vyvěšena například ve Frenštátě pod Radhoštěm, Kunovicích, Hluku, Třešti, Bruntále, v Jevišovicích u Znojma nebo ve Vidnavě na Jesenicku.^[183] K iniciativě se připojila také řada obcí v moravské části Kraje Vysočina.^[184] Jaroslav Krábek, předseda Moravské národní obce, v této souvislosti reagoval na názory, že by bylo vhodnější vyvěšovat druhý moravský prapor, na němž je také orlice na modrém poli. Jde o tzv. markraběcí standartu: "Proti jejímu vyvěšování vůbec nic nenamítáme. I ta je odrazem moravské historie. Spíše ale podporujeme vlajku ve zlatočerveném provedení s orlicí, která je u veřejnosti oblíbenější," uvedl.^[183]

Sdružení Moravská národní obec, iniciátor vyvěšování vlajky, ve svém prohlášení z 30. června 2013 zdůraznilo, že vyvěšovaná vlajka je jen občanskou „symbolickou vlajkou“. Jde o symbolické přihlášení se k historii, tradicím a kultuře Moravy, nikoliv o konkrétní vlajku určité obce či samosprávného území ČR.^[185]

Vyvěšování v letech 2014 až 2016

Počet obcí a měst, které u příležitosti 5. července vyvěsily vlajku připomínající historii Moravy, vzrostl v roce 2014 na 959.^[186]. O rok později dosáhl počet radnic už více než 1100. ^[187] Kromě toho bylo v roce 2015 v tento státní svátek přístupno 40 památek.^[188] V roce 2016 se počet evidovaných obcí zvýšil na 1230. Nově přibylo např. statutární město Přerov, města Hranice a Potštát.^[189]

V novinových zprávách k vyvěšování moravské historické vlajky se někdy neshoduje podoba ilustračního obrázku s popisem vlajky v článku, s rozhodnutím obecního zastupitelstva a se skutečně vyvěšenou vlajkou.^{[190][191][192][193]} Z dokumentů obsahujících usnesení obecních rad je často patrné jen to, že bylo rozhodnuto o vyvěšení moravské vlajky na budově obecního úřadu. ^{[194][195][196]} Někdy je podoba vlajky výslovně popsána.^[197] Statistická tabulka zaznamenávající předpokládané vyvěšování vlajek v letech 2009-2016, která je vytvářena Moravskou národní obcí, a z ní odvozená mapa, nerozlišuje, jaká podoba historické vlajky Moravy byla nebo mohla být vyvěšena. V mapě je pro účel grafického vyjádření použit zmenšený symbol MNO ve vyjádřeních podporované žluto-červené bikolóry se znakem žlutočerveně šachované orlice v modrém poli štítu uprostřed listu vlajky.^{[198] [199]}

Nevyvěšení v roce 2015 a 2016

V případě města Ostravy bylo zastupitelstvem města rozhodnuto o nevyvěšení moravské vlajky na budovu radnice města Ostravy.^[200] Tomuto rozhodnutí předcházelo vypracování a předložení důvodové zprávy poukazující také na dnešní územní rozsah statutárního města Ostrava, které vzniklo postupným sloučením 34 obcí v průběhu 20. století, a leží tak jak na moravské tak na slezské straně.^[201]

Město Moravská Třebová, které je v seznamu radnic zapojených do iniciativy nebo opakovaně vyvěšujících vlajku uvedeno i pro rok 2015, v roce 2015 moravskou vlajku nevyvěsilo, v předcházejících letech však ano. Tímto případem, který může a také nemusí být ojedinělým, se metodika, podle níž je přehledová tabulka MNO vytvářena, rozešla se skutečným stavem.^[202][203] Moravská Třebová je v tabulce uváděna a v celkovém čísle započítána i v roce 2016. Stejně jako v případě některých dalších obcí (např. Kojetína) je to dáno a zdůvodněno vyjádřeným kladným postojem k iniciativě za vyvěšení moravské vlajky, kterou obě města podporují, ačkoli v ročníku 2015, resp. v posledním ročníku 2016, vystupují zdrženlivě s ohledem na vhodnost její podoby.

Změna podoby vyvěšené vlajky

Městys Doubravník, který má k vyvěšování historické moravské vlajky taktéž pozitivní postoj, a kde byla v předchozích letech vyvěšována "žlutočervená vlajka", se v roce 2016 rozhodl pro vyvěšení historické vlajky Moravy v podobě modrého listu s bílo-červeně šachovanou orlicí se žlutou korunou a zbrojí. Tajemník úřadu městyse Zdeněk Šikula k tomu řekl: „Dlouho jsme vyvěšovali žlutočervenou vlajku, ale tahle se nám zdá z historického hlediska lepší. Ale ať už zavlaje ta, či ona, důležité je přihlásit se k tomu, že jsme Moravané a že tu žijeme.“.^[204]

Kontroverze a kritika

Podoba vyvěšované vlajky (žluto-červené bikolóry, zpravidla se zemským znakem, a to nesprávně žluto-červeně šachovaným) se stala předmětem kritiky ze strany části odborné veřejnosti. Kritiku budí také vnitřní symbolika této barevnosti s ohledem na státoprávní historii.

Podle heraldika Karla Müllera má tato takzvaná moravská vlajka, která zavlála na radnicích nulový význam a platnost. Může být chápána jako spolková, něco jako hasičská či firemní. Dále Müller také upozorňuje, že žlutou a červenou obhajovali především německy mluvící Moravané.^[205] Ivan Štarha k otázce barevnosti moravské vlajky napsal, že "moravská vlajka byla po více než padesáti letech po zániku Moravy kodifikována v horním žerďovém poli vlajek krajů Vysočina, Jihomoravského, Olomouckého a Zlínského a také v horním vlajícím poli vlajek krajů Pardubického a Moravskoslezského."^[35] Na těchto vlajkách (i krajských znacích) jsou moravské orlice bílo-červeně šachované.

Archivář a historik Vladimír Růžek zase konstatoval, že vyvěšováním žluto-červené bikolóry by funkcionáři městské samosprávy vyjadřovali "...nevhodně a neloajálně vůči českému státu neexistující státoprávní uspořádání a příslušnost k neexistujícímu zemskému útvaru." Podle jeho názoru "je svébytnost Moravy jako historické země sdostatek vyjádřena ve velkém státním znaku České republiky, kde v druhém poli čtvrceného štítu je historický a správný znak Moravy."^[206] Růžek dále argumentuje, že verze červeno-zlaté trikolóry je problematická z řady historických důvodů. Zmiňované privilegium císaře Fridricha III. považuje Růžek za neplatné respektive nesměrodatné vzhledem k tomu, že na základě existujících právních vztahů mohl takové privilegium udělit nebo potvrdit jenom český král jako lenní pán Moravy. Římskému císaři taková kompetence nepříslušela, a to od doby Karla IV.^[32] Tento argument potvrzuje také historik Ivan Štarha, když explicitně říká, že "Fridrich III. překročil své pravomoci a jeho privilegium bylo od počátku neplatné."^[207]

Růžek je toho názoru, že v době, kdy vznikal moravský znak (ze kterého se barvy odvozují), tedy v době vlády krále Přemysla Otakara II., byl tento znak odvozen od tinktur znaku českého krále (a království) a vyjadřoval spojitost mezi Moravou a českým králem.^[32] S ohledem k těmto okolnostem Růžek dovozuje, že užití červeno-zlaté bikolóry vyjadřuje "...více či méně (vědomě či nevědomě) přerušení této státoprávní spojitosti Čech s Moravou a demonstruje se naopak souvislost Moravy se Svatou říší římskou... která měla tendenci považovat Moravu za bezprostřední léno říše..."^[13] Ukazuje rovněž na to, že zlatou barvu prosazovali v 19. století především Moravané německé národnosti, zastoupení dominantně v samosprávných moravských orgánech a podařilo se jim ji prosadit až v roce 1915. Příklon ke zlaté barvě (ve znaku a na vlajce) tedy s sebou nese "vážnou vnitřní symboliku, jíž se vyjadřují i státoprávní stanoviska s patřičnými důsledky," připomíná V. Růžek. Růžek adresně tvrdí, že červeno-zlatá bikolóra podporovaná a prosazovaná MNO o.s. fakticky podporuje moravskoseparatistické záměry a vyzývá MNO přehodnotit podobu vlajky, kterou nepovažuje z odborného hlediska za historicky správnou.^[13] Další námitkou V. Růžka proti verzi podporované a šířené MNO je skutečnost, že z vexilologického hlediska se znak nekladl na vlajku, což označuje Růžek za "estetický i symbolický nonsens".^[13] Podoba praporu by podle něj měla souznít s historickým znakem, ale také s platným znakem České republiky.^[13]

Odborné vexilologické stanovisko

V odborném vexilologickém stanovisku k moravské vlajce vydaném 1. června 2013 experty podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (podvýbor Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu) Zbyškem Svobodou, Pavlem Fojtíkem, Petrem Exnerem a předsedou České vexilologické společnosti Jaroslavem Martykánem se za historicky nejvhodnější moravskou vlajku a prapor považuje její nejstarší doložená podoba, tedy modrý list s bílo-červeně šachovanou orlicí.^{[p 40][27][208][209]}

Odkazy

Poznámky

Reference

Literatura

• BRANDL, Vincenc. Zemský erb čili znak markrabství Moravského. Obzor : List pro poučení a zábavu. 1886, roč. 9, čís. 1, s. 1-3. 
• BROŽEK, Aleš. Lexikon vlajek a znaků zemí světa. 2. vyd. Praha: Kartografie, 2003. 223 s. ISBN 8070117761. 
• HAVLÍK, Lubomír Emil. Symboly moravské identity. Moravskoslezská orlice. 1990, čís. 14, s. 12. 
• HAVELKA, Jan. Erb a zemské barvy markkrabství moravského. Komenský. 1880, roč. 8, čís. 28, s. 434-436. Dostupné online [cit. 2015-12-15]. 
• HAVELKA, Jan. Erb a zemské barvy markkrabství moravského. Komenský. 1880, roč. 8, čís. 29, s. 451-455. Dostupné online [cit. 2015-12-15]. 
• HELFERT, Josef Alexander. Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen [online]. Brno: 1897 [cit. 2015-12-16]. Dostupné online. (německy) 
• HLINOMAZ, Milan. Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918. Paginae historiae. Sborník Národního archivu. 1995, čís. 3, s. 152-194. Dostupné online. ISSN 1211-9768. 
• KARPÍŠKOVÁ, Lucie. Proces tvorby krajských znaků. 1. vyd. Brno: Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Karel Maráz, 2008. 170 s. Dostupné online. 
• KOUDELKA, Zdeněk. Znaky a vlajky Moravy a Slezska. In: SCHELLE, Karel; TAUCHEN, Jaromír. Barvy v právu. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2015. Dostupné online. ISBN 978-80-7418-242-6. Kapitola VII, s. 65–76.
• KOUDELKA, Zdeněk. Moravský znak a vlajka. In: text na webu. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.
• MUCHA, Ludvík; VALÁŠEK, Stanislav. Vlajky a znaky zemí světa. 1. vyd. Praha: Kartografie, 1974. 186 s. 
• PÍCHA, František. K 550 letům erbovní listiny císaře Fridricha III. pro moravské stavy. Genealogické a heraldické informace 2012 : Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2013. Brno: 2013, roč. 17 (32), s. 60-80. Dostupné online. ISSN 0862-8963. 
• PÍCHA, František. Poznámky k historii moravského zemského znaku v 1. polovině 19. století. Genealogické a heraldické informace 2013 : Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2014. Brno: 2014, roč. 18 (33), s. 67-83. 
• PÍCHA, František. Příspěvek ke studiu historie moravské zemské vlajky. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. Roč. 2014, čís. č. 172 (2014), s. 3371-3376. ISSN 1211-2615. 
• RŮŽEK, Vladimír. Cesty k definici (nejen) moravského znaku a praporu. Veřejná správa. Roč. 2013, čís. 10, s. 20-23. Dostupné online [cit. 2013-05-30]. ISSN 1213-6581. 
• SIMBOECK, Michael. Der Codex Gelnhausen und seine Miniaturen. Jihlava: [s.n.], 1903. (německy) 
• SVOBODA, Zbyšek; FOJTÍK, Pavel; EXNER, Petr; MARTYKÁN, Jaroslav. Odborné vexilologické stanovisko k moravské vlajce. Vexilologie. Zpravodaj České vexilologické společnosti, o.s.. Brno: 2013, čís. 169, s. 3319, 3320. Dostupné online. 
• ŠTARHA, Ivan. Moravské barvy a moravská zemská vlajka. In: CHOCHOLÁČ, Bronislav; MALÍŘ, Jiří. Pocta Janu Janákovi. Brno: Matice moravská, 2002. Dostupné online. ISBN 80-86488-07-1. Kapitola I. Správa, právo, politická moc..., s. 165-170.
• ŠTARHA, Ivan. Historie, moravské barvy a moravská vlajka. Veřejná správa. Roč. 2013, čís. 9, s. 8-9. Dostupné online [cit. 2013-05-30]. ISSN 1213-6581. 
• VÁCHA, Zdeněk. Červená a bílá jsou barvy naše? Národnostní problematika v době příprav a konání císařských manévrů u Velkého Meziříčí (8.-11.9.1909). Západní Morava : vlastivědný sborník. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2001, roč. 5, s. 82-106. ISSN 1211-8931. ISBN 80-7275-019-4. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu moravská vlajka na Wikimedia Commons
  • Lokální šablona odkazuje na jinou kategorii Commons než přiřazená položka Wikidat:
    • Lokální odkaz: Moravská vlajka
    • Wikidata: Flags of Moravia
• Webové stránky věnované moravské vlajce
• Fotogalerie užívání moravské vlajky od současnosti až do roku 1900
• Web o moravské vlajce
• Iniciativa „Za vyvěšování moravské vlajky na radnicích“